Petra Pokorná Žádníková

  Učíme děti bojovat? Pod jedním z našich foto-příspěvku, který zachycoval děti při hře s pistolemi NERF, se objevil komentář pozastavující se nad tím, „proč pořád učíme děti bojovat“. Musím přiznat, že mne to v první chvíli trošku nadzvedlo, protože my prvoplánově nikoho nic neučíme, natož bojovat. Všechno, co se u nás odehrává, jsou v podstatě buď spontánní akce nebo akce, na kterých se určitá skupina lidí domluví. A v případě, že se neděje nic proti pravidlům a všichni jsou v akci dobrovolně a mají možnost vždy dobrovolně odejít, je to v pořádku. Poselství zprávy ale dosedlo a já se nad ním zamyslela a asi i pochopila člověka, který naši školu dobře nezná a soudí pouze to, co vidí klíčovou dírkou. A to se dá pochopit. Jsem pacifista a v době, kdy jsem neměla děti, jsem přísahala, že až je mít budu, žádná pistolka se nedostane přes práh domu! Pak přišly děti… a rovnou tři kluci, kteří mne postupně školili v tom, že pistole, kuše, praky a luky s šípama u nás doma prostě místo mít ...

  Někdy se zdá, že je svět úplně vzhůru nohama. Nic nevychází, jak bychom chtěli a jak bychom si představovali... Pokud se rozhodneme jít nevyšlapanými cestami (a takovou cestou může být i rozhodnutí mít dítě na IV, potažmo provozovat něco tak mimosystémového jako sebeřízení), je pravděpodobné, že se budeme setkávat s překážkami, které bude potřeba překonat. Můžeme je očekávat a být na ně připraveni. Stejně tak se ale mohou objevit úplně z ničeho nic. Můžeme si stokrát myslet, že připraveni jsme a život nás muže stokrát vyškolit a ukázat, že jsme jen pošetilí blázni. Jsou to zkoušky, které jsou prubířskými kameny našeho odhodlání. Jak moc věříme cestě, kterou jsme si zvolili? Jak moc nám dává smysl? Jak moc jsme odhodlaní po ní jít? A stojí nám za “potíže”, na které po ni narazíme? Ty překážky nejsou dobré ani špatné. Prostě jsou. Vycházejí často z našich obav a strachů, které jsme nevědomky někam zasunuli, aniž bychom je měli zpracované. Když přijde jejich čas, objeví se v plné sí...

Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter...

  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej s...

 Překlad článku od Petera Graye (Psychology Today): https://www.psychologytoday.com/intl/blog/freedom-learn/201803/sense-and-nonsense-about-video-game-addiction Smysly a nesmysly o závislosti na videohrách Co nám ve skutečnosti říká výzkum o vlivu videoher na mozek? „JE TO DIGITÁLNÍ HEROIN: JAK OBRAZOVKY DĚLAJÍ Z DĚTÍ PSYCHOTICKÉ ZÁVISLÁKY.“ Tohle je dramatický a do očí bijící titulek článku v New York Post (autorem je Dr. Nicholas Kardaras), který mi krátce po jeho zveřejnění přeposlaly spousty čtenářů. V článku Kardaras tvrdí, „Dobře víme, že všechny ty iPady, smartfony a Xboxy jsou určitým druhem digitální drogy. Nedávné výzkumy vycházející ze snímkování mozku nám ukazují, že jejich užívání ovlivňuje čelní kůru mozkovou – která ovládá exekutivní funkce – naprosto stejným způsobem jako to dělá kokain.“ Ačkoliv Kardaras přisuzuje tento příšerný dopad všem druhům obrazovek, zvlášť pak vyčleňuje hraní videoher, když říká: „Je to tak – mozek vašeho dítěte hrajícího Minecraft vy...

  Sebeřízení pro mne není jen čas o víkendu a po práci a během dovolené. Sebeřízení vnímám jako životní styl, způsob, jakým žiju. Je to, když děláte věci, které si sami zvolíte a dělat je chcete, protože vás baví, těší a naplňují. Na druhou stranu sebeřízení znamená dělat i věci, u kterých zrovna nehýkáte blahem. Děláte je prostě proto, že vám dávají v širším kontextu smysl a potřebujete je udělat nebo překonat, abyste se ve svém sebeřízení mohli posunout zase o kus dál. A sebeřízení je nakonec i to, že když ty věci třeba neuděláte a neposunete se určitým směrem, nesete důsledky svých rozhodnutí… a posunete se směrem jiným. Sebeřízení je možnost jednat svobodně a zároveň s tím přijmout veškeré dopady, které tato rozhodnutí přinášejí. Přiznat chyby, poděkovat jim a učit se z nich. Sebeřízení není jen čas od do. Je to mnohem víc. Je to pocit, kdy víte, že řidičák pro svůj život, máte v kapse jen vy. pp

  Ačkoliv jsem na základce patřila mezi premianty, dvojka z matiky a fyziky byla na druhém stupni dost vydřená. Žaludeční neurózy, které se s pravidelností dostavovaly v neděli večer, se mi živě vybavují i dneska. A i když jsem v té době byla "bezproblémové dítě", vzpomínky na školu se dají označit všelijak, jen ne jako něco pěkného. Dodnes si pamatuju vzorek ubrusu v kuchyni, kde se mi tatínek v dobré víře snažil vštípit třeba převody jednotek a působil jako můj laskavý soukromý doučovatel. V tu chvíli jsem měla v hlavě vymeteno. Ta situace sama o sobě - navzdory jeho klidu - byl pro mne obrovskej stres a jak už se dneska tak nějak obecně ví, když je mozek ve stresu, je připraven na různé akce (třeba na „freeze“, „flight“ nebo „fight“ – v mém případě to bylo zpočátku většinou to zamrznutí, později na gymplu boj nebo útěk), ale rozhodně není připraven na učení. Dodnes, když přijde na matematický problém, cítím, jak mi mozek vypíná. Je to jako zkrat. Mrzí mne, že to tak mám, p...