"Výuka" v naší škole


Často se lidé ptají, jak vypadá „výuka“ v naší škole. Asi je to na jednu stranu pochopitelná otázka, protože přece „škola=výuka“. V klasickém pojetí. Do školy odjakživa děti chodily proto, aby byly vyučovány. Část těch lidí ale tuší, že to, co se u nás odehrává, není výuka v klasickém slova smyslu. Jen je v souvislosti se školou nenapadne vhodnější pojmenování pro činnost osob, které do ní docházejí. Co by tam asi tak dělali jiného, než se učili. Ve škole. Částečně je to pravda… ale… označili byste život za „výuku“?
Každému, kdo se takto ptá, upřímně sděluji, že existuje jenom život… prodloužený do prostor naší školy. Nic víc a nic míň. Jednoduše život v bezpečném prostředí, kde má každý možnost dělat to, co ho baví a co potřebuje. Sám nebo s vybranými lidmi. Ráno nebo odpoledne. Venku nebo uvnitř. Má k dispozici různé zdroje a možnosti a v rámci pravidel zde žije svůj vlastní život. Říká se, že škola má na skutečný život připravovat a my dodáváme, že by měla tedy jako skutečný život vypadat. Tak tedy u nás žijeme. Žijeme našimi sny a potřebami a u toho se učíme přesně to, co potřebujeme. Činnost samotná je to důležité a „poznatky“, které z ní plynou nebo s ní souvisí, bývají často vedlejším produktem.
A někdy i na tu cílenou „výuku“ dojde, ale je to vždy na základě poptávky a zájmu dotyčného a následné nabídky (nebo občas i naopak).
Škola u nás je prostě život… a život, to je jízda :-).

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožádá,
Další informace
Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Další informace
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
Další informace