Překlad článku od Petera Graye (Psychology Today): https://www.psychologytoday.com/intl/blog/freedom-learn/201803/sense-and-nonsense-about-video-game-addiction Smysly a nesmysly o závislosti na videohrách Co nám ve skutečnosti říká výzkum o vlivu videoher na mozek? „JE TO DIGITÁLNÍ HEROIN: JAK OBRAZOVKY DĚLAJÍ Z DĚTÍ PSYCHOTICKÉ ZÁVISLÁKY.“ Tohle je dramatický a do očí bijící titulek článku v New York Post (autorem je Dr. Nicholas Kardaras), který mi krátce po jeho zveřejnění přeposlaly spousty čtenářů. V článku Kardaras tvrdí, „Dobře víme, že všechny ty iPady, smartfony a Xboxy jsou určitým druhem digitální drogy. Nedávné výzkumy vycházející ze snímkování mozku nám ukazují, že jejich užívání ovlivňuje čelní kůru mozkovou – která ovládá exekutivní funkce – naprosto stejným způsobem jako to dělá kokain.“ Ačkoliv Kardaras přisuzuje tento příšerný dopad všem druhům obrazovek, zvlášť pak vyčleňuje hraní videoher, když říká: „Je to tak – mozek vašeho dítěte hrajícího Minecraft vy...
Příspěvky
Sebeřízení pro mne není jen čas o víkendu a po práci a během dovolené. Sebeřízení vnímám jako životní styl, způsob, jakým žiju. Je to, když děláte věci, které si sami zvolíte a dělat je chcete, protože vás baví, těší a naplňují. Na druhou stranu sebeřízení znamená dělat i věci, u kterých zrovna nehýkáte blahem. Děláte je prostě proto, že vám dávají v širším kontextu smysl a potřebujete je udělat nebo překonat, abyste se ve svém sebeřízení mohli posunout zase o kus dál. A sebeřízení je nakonec i to, že když ty věci třeba neuděláte a neposunete se určitým směrem, nesete důsledky svých rozhodnutí… a posunete se směrem jiným. Sebeřízení je možnost jednat svobodně a zároveň s tím přijmout veškeré dopady, které tato rozhodnutí přinášejí. Přiznat chyby, poděkovat jim a učit se z nich. Sebeřízení není jen čas od do. Je to mnohem víc. Je to pocit, kdy víte, že řidičák pro svůj život, máte v kapse jen vy. pp
Ačkoliv jsem na základce patřila mezi premianty, dvojka z matiky a fyziky byla na druhém stupni dost vydřená. Žaludeční neurózy, které se s pravidelností dostavovaly v neděli večer, se mi živě vybavují i dneska. A i když jsem v té době byla "bezproblémové dítě", vzpomínky na školu se dají označit všelijak, jen ne jako něco pěkného. Dodnes si pamatuju vzorek ubrusu v kuchyni, kde se mi tatínek v dobré víře snažil vštípit třeba převody jednotek a působil jako můj laskavý soukromý doučovatel. V tu chvíli jsem měla v hlavě vymeteno. Ta situace sama o sobě - navzdory jeho klidu - byl pro mne obrovskej stres a jak už se dneska tak nějak obecně ví, když je mozek ve stresu, je připraven na různé akce (třeba na „freeze“, „flight“ nebo „fight“ – v mém případě to bylo zpočátku většinou to zamrznutí, později na gymplu boj nebo útěk), ale rozhodně není připraven na učení. Dodnes, když přijde na matematický problém, cítím, jak mi mozek vypíná. Je to jako zkrat. Mrzí mne, že to tak mám, p...
.JPG)
Výzkumná psycholožka Laura Schulz se svým týmem prováděla sérii pokusů, které přinesly zajímavé výsledky o tom, jakým způsobem se děti učí a co je v učení přínosné a co ne. Jednoho z těchto pokusů se účastnily cca 4-5 leté děti, kterým byl představen určitý hrací objekt speciálně navržený pro účel experimentu. Jednalo se o „hračku“, která v sobě skrývala čtyři rozdílné mechanismy, a ve chvíli, kdy dítě mechanismus odhalilo, došlo k určité reakci (např. když dítě zmáčklo tlačítko uschované v jednom z tubusů, rozsvítilo se světlo). Děti byly rozděleny do tří skupin: 1) V první skupině lektor dětem detailně předvedl, jakým způsobem mají postupovat, aby docílily určitého efektu (v případě experimentu se jednalo o efekt zapískání). 2) V druhé skupině lektor hračkou pouze pro zábavu zapískal, aniž by se snažil děti naučit, jak toho docílit. 3) Ve třetí kontrolní...
Udělali jsme z něčeho tak přirozeného - jako je učení - něco, co se musí, co je povinné a co je tedy většinou pěkná pruda. Vždycky tomu tak nebylo. Od pradávných dob až zhruba do doby před 10.000 lety, kdy se původní kultury lovců a sběračů postupně začaly adaptovat na zemědělství, se děti učily naprosto přirozeně – bez kurikula, bez očekávaných výstupů, bez řízení jejich životů dospělými. Přesto se zvládly naučit vše, co pro svůj život potřebovaly - a vskutku, nebylo toho málo. Všechny tyto dovednosti a znalosti byly mimořádně důležité pro přežití skupiny i pro její spokojený život. Že jsem blázen? Že se nedá přece srovnávat život přírodních národů a život v moderní společnosti? Obsahy učení jsou dost možná úplně odlišné, nicméně jeho principy a instinkty k němu vedoucí zůstávají stále stejné – ať jde o děti z kmene Nharo nebo z Prahy. Děti lovců a sběračů se v minulosti učily a na několika málo místech naší planety, kde je zatím ještě nepokosil...
Možná se někomu příměr školy k vězení může zdát neúměrný… ale když se nad tím zamyslíte fakt do hloubky, aniž byste měli potřebu to zlehčovat a hned obhajovat svůj opačný postoj (protože se to takhle děje již po mnoho a mnoho let, a tedy je to správné nebo proto, že jste tím prošli taky a přežili to a vaše děti tedy musí taky apod.), možná tu spojitost přece jen zahlédnete. Je vážně v pořádku nutit kohokoliv proti jeho vůli pod pohrůžkou potíží se zákonem k docházení do místa, kde je nuceno pobývat ve shora určeném čase a podřizovat se vůli a příkazům lidí, kteří mají zákonnou moc? Děti jsou taky lidi, přece. Je správné, aby monopol na vzdělávání nebyl pouze v rukou státu. „Willingham*, stejně jako všichni ostatní, kteří píší podobné knihy**, dělají jakoby neviděli toho velkého tlustého slona, který sedí uprostřed místnosti a rozmačkává děti. Děti nemají rády školu, protože je pro ně – odvažuji se to vyslovit – vězením. Děti nemají rády školu p...
Podle průzkumu ČŠI: „Základní a střední školy neumějí vyhledávat, rozvíjet a podporovat nadané žáky. Inspektoři shledali, že hlavní příčinou ztráty talentů je nedostatečná kompetence a edukace učitelů, ale také předimenzovanost vzdělávacích plánů. Na interakci učitelů se žáky nezbývá dostatek času. Primárně bychom se měli soustředit na identifikaci nadaných žáků na základních školách, protože když jejich nadání objevíme pozdě, je to nezvratně ztracený potenciál a u těchto žáků se mohou objevit i frustrace, deprimace a poruchy chování.“ Jak tedy odhalit nadané dítě: 1) Vezměte fůru stejně starých a jedinečných dětí s jejich nejrůznějšími vlohami, zájmy a talenty, s obrovskou vnitřní motivací objevovat svět (tj. prostě všechny) a nasypte je do prostředí, jakým je klasická školní třída. 2) Přidejte učitele, který dětem říká, co, kdy, kde a jak mají dělat. 3) Posypte pořádnou dávkou vnější motivace: známky, černé puntíky, hvězdičky, pochvaly, tresty a testy. 4) Nechte pořádně probubl...