Příspěvky

Obrázek
Když řeknu A: Děti se zvládnou naučit všechno, co pro život potřebují, musím říct i B: …když k tomu mají ty správné podmínky. Je tady ale jeden malý háček. Nikde neexistuje žádný mustr, podle kterého bychom ty podmínky mohli nachystat. Jasně, co se sebeřízení týče, jde především o bezpečné a pestré prostředí, přístup k nástrojům dané kultury, kontakt s lidmi různého věku napříč komunitou, laskavé, inspirativní a respektující dospělé, kteří jsou ochotni sdílet své dovednosti a zkušenost. Ale jinak to pro každého může znamenat něco úplně jiného, protože každý z nás je jiný. A to je přesně to, co někdo na sebeřízení miluje. A je to přesně to, co někoho na sebeřízení děsí. A někdy je to kombinace obojího. Je to jako skok do neznáma… všechno se učíme za pochodu, spolu s dítětem. Je to výzva. Ani ne tak pro dítě, které jen následuje svou přirozenost. Spíš pro rodiče, který to nejspíš v dětském věku sám nezažil a najednou je v situaci, kdy by měl dát dítěti svou 100% důvěru. Dá to někdy prác...
Další informace
Obrázek
Mani byl jiný. Nebyl hloupý. Nebyl ani zlý. Jen… trochu jiný než většina ostatních dětí. Když ve třídě všichni poslouchali paní učitelku, Mani si kreslil. Když měli pracovat na úkolu, on se díval z okna a přemýšlel, odkud se bere vítr, proč listy na podzim mění barvu a pak spadnou na zem a jak se ptáci domlouvají, když společně táhnou v obrovských hejnech. Když už nemohl dál sedět na místě, chodil po třídě nebo vykřikoval. Paní učitelka už nevěděla, co s ním. Jednoho dne za ním přišla maminka. „Paní učitelka říká, že tě bolí soustředění... že rušíš. Prý by ti pomohly léky… aby ses líp přizpůsobil ostatním a mohl se soustředit.“ Mani je zkusil. A svět ztichl. Náhle slyšel, co říká učitelka, ale přestal slyšet sám sebe. Přestal vnímat, kdy má chuť něco tvořit, kdy potřebuje pohyb. Jen jako by z dálky slýchal svou mysl, jak se ptá. Byl klidnější. Ale i smutnější. Večer doma seděl u stolu, civěl na papír a ticho v hlavě ho tlačilo. Jednoho dne přišla nová učitelka. Neřekla: „Uklidněte se.“...
Další informace
Obrázek
  Co je v lidské historii 50, 150 nebo 200 let? Jen malý okamžik. Jen tenhle malý okamžik stačil k tomu, aby se v oblasti lidských práv učinil obrovský pokrok. Na druhou stranu se zdá snad až děsivé, že ještě poměrně nedávno v našem západním demokratickém světě byla doba, kdy děti pracovaly v továrnách, ženy neměly volební právo a rasová diskriminace bujela v těch nejrůznějších formách. A lidem to přišlo normální. Protože „takhle se to přece dělá“. Proč nad tím přemýšlet, když to za nás už někdo vymyslel a je to vlastně dost pohodlné. Je to pohodlnější než se proti tomu bouřit. Vzpírat se. Zbytečně na sebe ukazovat prstem. A stát se nepohodlným. Přesto se vždy našli lidé, kterým stálo za to se vzepřít a prstem na sebe ukázat. Ne pro slávu, ale pro čistou touhu změnit svůj úděl. Úděl, o jehož podobě rozhodli jiní. Postavit se proti zavedeným regulím a zakřičet: DOST! I když ten křik byl zpočátku jen sotva slyšitelný šepot. Harriet Tubmanová byla neuvě...
Další informace
Obrázek
  Nevěřila bych, že mne někdy někdo uslyší říkat: „Mám ráda fyziku a chemii. Je to totiž zábava.“ Přesto přesně tohle dneska říkám. A navíc to myslím vážně. Oba zmíněné předměty jsem v dětství z duše nenáviděla. Na základce jsem svůj odpor směle maskovala tím, že jsem se k radosti vyučujících šprtala zpaměti (když člověk nechápe vo-co-go a zároveň potřebuje prolézt do vyššího ročníku, moc jiných možností nemá, víme) vzorečky a definice, které jsem většinou zvládla po vzoru cvičené opičky bez zrnka pochopení aplikovat na příklad zadaný v testu. A k radosti rodičů jsem pak domů nosila většinou jedničky a dvojky. Zatímco na základce to na dvojku na vysvědčení stačilo, přechod na gympl byl jak facka. Moje nepochopení se začalo tvrdě vracet. Dopadla jsem na dno, ze kterého jsem se lízala jen horkotěžko a dobře vím, že ty trojky a čtyřky byly jen z milosti a díky tomu, že fyzikář i chemikář měli srdce a nechávali mne prolézt do dalšího ročníku se slovy: „Petro, Petro, máte štěstí, že...
Další informace
Obrázek
  Když přestaneme učení konzervovat jen jako "vědomosti získané ve škole", vidíme pak, že je prostě úúúplně všude... A taky nám dojde, že není důležitý jen výsledný "produkt", ale celá ta cesta a vše, co jsme na ní posbírali... Sedím v křesle. Přichází nejstarší syn. Začne mi pěstí bouchat do opěrky. Trochu vyjeveně a s otázkou v očích na něj koukám. On se jen potutelně usmívá a buší dál. Nic neříká. Po chvíli si všimnu, že rytmus toho bušení má nějaký řád. Sakra, co mi to jen připomíná... Zaposlouchám se pořádně a vystřelím: “TO JE MORSEOVKA?!” “No KONEČNĚ… píšu ti dokola AHOJ” Naučil se morseovku. Aniž bych to vůbec tušila. Když jsme se o tom dál bavili, tak prostě jen během jednoho dne dokázal vsáknout celý princip a naučit se ji… bez pomocných slov (jakože CÍ-LOV-NÍ-CI tá-ty-tá-ty ), což mi hlava vůbec nebere. Prý ztráta času. Díky appce v mobilu, jak jinak . Cesty učení každého z nás jsou unikátní. Stejně jako témata, která jsou jeho předmětem. Vědět, co a jak ...
Další informace
Obrázek
Když překládáte Graye: „Zpozoroval jsem, že studenti v Sudbury Valley, kteří jsou osvobozeni od jakéhokoliv povinného kurikula, si ani s přibývajícími roky nepřestávají hrát. Pokračují dál při hrách se slovy, zvuky, barvami a čísly a často jsou v tom velmi dobří. A zdá se, že to samé platí i pro děti, které vyrůstají v unschoolingových rodinách. Nejčastější matematická hra obvykle zahrnuje i zjištění, že čísla se objevují v neměnných sekvencích, že se tyto sekvence pravidelně opakují (v desítkové soustavě), a pokud jednou tento systém pochopíte, zmizí hranice, kam až dokážete napočítat.“ A do toho přichází šestileté dítě: „Mami, poslouchej… pět plus pět je deset, padesát plus padesát je sto, pět set plus pět set je tisíc, pět tisíc plus pět tisíc je deset tisíc, padesát tisíc plus padesát tisíc je sto tisíc, pět set tisíc plus pět set tisíc je milion, (začínám kulit oči, otvírat pusu a on začíná mít úsměv od ucha k uchu ) pět milionů plus pět milionů je deset milionů, padesát milionů ...
Další informace
Obrázek
 " Děti nemají rády školu, protože mají rády svobodu" (Peter Gray). Kontroverzní tvrzení, které může vést k zamyšlení. Nebo taky k velkému rozhořčení. Když člověk PŠD nezpochybňuje, tak o problematice možná hlouběji neuvažoval, nebo o ní uvažoval a současné status quo mu přijde vyhovující a správné a ani nemá potřebu si představovat, že by vše mohlo fungovat i jinak. Osobně se mi tedy jeví jako pravděpodobnější a obvyklejší první varianta. Mám totiž dojem, že pokud se nad tématem někdo opravdu zamyslí a zvládne u toho zahodit (nebo aspoň na chvíli potlačit) svá stará přesvědčení a vlastní zkušenost (což je asi to nejtěžší, protože tím musí popřít dosavadní uvažování a jednání), která neodbytně tvrdí, že „my jsme tím prošli, tak to musí být dobře“, tak se najde mnoho důvodů, proč o správnosti vnucené školní docházky pochybovat. Za mne tím klíčovým je asi skutečnost, že nucením k učení se otupuje skutečná a přirozená potřeba a chuť se učit. Děti by se učily i bez školy… ale to ...
Další informace