Petra Pokorná Žádníková

  Co si takhle přestat stěžovat? Na učitele, na RVP, na zákony, na rodiče? Co si přestat stěžovat, že něco nejde… … že já bych jako učitelka změnu moc chtěla, ale rodiče jsou takoví a takoví a vlastně jim to takhle vyhovuje… případně jsem sama proti všem kolegům a nic nezmůžu, takže to nemá cenu… … že já jako rodič, bych změnu moc chtěla, ale s učiteli se nedá vlastně vůbec diskutovat… … že ŠVP je jasně daný a my se musíme podrobit. … že zákony v naší zemi neumožňují vzdělávání podle mých představ. Co si přestat stěžovat a začít tu změnu každý sám u sebe? Co takhle přestat omlouvat vnější okolnosti, že „to tak prostě je“ a my se musíme podřídit? Nikdy se nemusíme docela podřídit! Podřídit se je volba. Vždycky jde dělat aspoň „něco“, ať už v rámci systému, zevnitř. Nebo můžeme začít dělat „něco“ sami mimo systém. Počítá se cokoliv a nic není málo. Ale dokud pro nás bude existovat nějaký viník, my budeme vždycky ta oběť. A oběť toho moc nezmůže. Kruh se uzavírá. Kdežto když jsme nala...

  Diskutuji s vámi vaše děti? Zpochybňují čas od času vaše pohledy na věc? S odpovědí “protože sem to řek” by se nikdy nespokojily? Buďte za to vděčni. Je to dobře! Možná jim svou ochotou diskutovat a uznat vlastní chybu a omylnost dáváte do života mnohem víc, než jim přinese znalost řešení kvadratických rovnic nebo schopnost určit druh  vedlejší věty.  Když se narodíme, jsme dobří a jsme otevření všemu, s čím se setkáme. Nejsme zatížení balastem zkušeností, často negativních. Jako houby nasákneme vše, co se kolem děje… názory okolí, přístup k životu, přístup k sobě… a přijmeme je za své. Bezvýhradně věříme všemu, co dělají a říkají lidé v našem okolí. Je to normální… ale přijde doba, kdy se začneme ptát. Jednoho dne se nám v hlavě zrodí pochybnost. Opravdu mi bude zima a opravdu pak nastydnu, když to říká maminka? Opravdu jsem nešika, když to říká paní učitelka? Možná ano. Možná nám zima vážně bude a možná je skutečně náš talent úplně jinde než v ručních pracích. Ale...

Hanna Greenberg: „To, co nyní hodlám popisovat, se odehrává pravidelně rok co rok už od založení školy v roce 1968, stále podle stejného scénáře. Jedná se o velmi zvláštní fenomén, který však zároveň způsobuje všem zúčastněným mnoho trápení. Takhle nějak to vypadá... Rodiče doporučují dětem - našim studentům – buď přímo nebo jemným náznakem, že by pro ně bylo dobré, kdyby docházely na nějaké kurzy. Děti sice souhlasí, ale je pro ně náročné samy sebe k tomu kroku přimět. To, co pak vidíme my, jsou děti, které si sice vyžádají kurz, ale následně se v jeho průběhu chovají způsobem, který je v rozporu s chováním člověka, jež má o kurz skutečný zájem. A tak se stává, že zapomenou na schůzku, zapomenou domácí úkol… Také přicházejí na kurz s následujícím postojem: „Řekni mi honem to, co bych měl vědět. Hlavně ať už mám tuhle nudu co nejrychleji za sebou a můžu zase jít dělat to, co mne baví.“. Stále dokola vídáme bystré děti, které se tímto způsobem naučí velmi málo a zároveň nenávidí ka...

Děti nepotřebují školu. To, co potřebují, je pestrý život – setkávání s různě starými lidmi s různými zkušenostmi, přístup k nástrojům kultury, možnost volně si hrát v podnětném, respektujícím a bezpečném prostředí… prostě možnost žít skutečný život ve skutečném světě, dělat opravdová rozhodnutí a učit se tím o zodpovědnosti a svobodě zároveň. A nezáleží na tom, zda tohle všechno je schopná nabídnout nějaká instituce, skupina podobně naladěných lidí nebo rodina. Dnešní doba otevírá oči mnoha lidem. Mnoho lidí tohle začíná chápat a dění posledních dní a měsíců je nutí k zamyšlení, zda sezení v lavici šest hodin denně, pět dnů v týdnu (navíc s rouškou na puse) je opravdu ta jediná/správná cesta… pp

Často se lidé ptají, jak vypadá „výuka“ v naší škole. Asi je to na jednu stranu pochopitelná otázka, protože přece „škola=výuka“. V klasickém pojetí. Do školy odjakživa děti chodily proto, aby byly vyučovány. Část těch lidí ale tuší, že to, co se u nás odehrává, není výuka v klasickém slova smyslu. Jen je v souvislosti se školou nenapadne vhodnější pojmenování pro činnost osob, které do ní docházejí. Co by tam asi tak dělali jiného, než se učili. Ve škole. Částečně je to pravda… ale… označili byste život za „výuku“? Každému, kdo se takto ptá, upřímně sděluji, že existuje jenom život… prodloužený do prostor naší školy. Nic víc a nic míň. Jednoduše život v bezpečném prostředí, kde má každý možnost dělat to, co ho baví a co potřebuje. Sám nebo s vybranými lidmi. Ráno nebo odpoledne. Venku nebo uvnitř. Má k dispozici různé zdroje a možnosti a v rámci pravidel zde žije svůj vlastní život. Říká se, že škola má na skutečný život připravovat a my dodáváme, že by měla tedy jako skutečný ži...

Je to příliš kacířská myšlenka? Nechte ji doznít… a představte si svět, kde je i tahle možnost úplně v pořádku. Představte si, že vy nebo vaše dítě skončí základku a buďto se přímo rozhodne, že si chce dát rok pauzu a prostor pro hledání sebe sama. Případně se nedostane na zvolenou školu. Skončí snad pro něj svět plný příležitostí? Zničí si tím život? Bude z něj outsider odsouzený k životu na ulici? Už se nikdy nezačlení do společnosti? Vyroste z něj sociální případ závislý na dávkách od státu? Na všechny tyhle otázky je možné odpovědět stejně tak ANO jako NE. Zaručí snad vystudovaná střední škola nebo učňovský obor, že se něco z výše uvedeného nestane? Proč by tedy rok „pauzy“ měl být strašákem a nemístnou variantou, která se v dnešní společnosti neodpouští… a vlastně ani nepřipouští (resp. ani to skoro nikoho nenapadne)? Představte si svět, kde je tahle varianta společensky přijatelná. Představte si, že se moc chcete dostat na konkrétní střední školu… ale přijímačky se nepove...

Tak jsme si nasadili koroušky a vyrazili ven. Kluci to berou jako otravnou samozřejmost a už se nad tím ani nepozastavují. Mně teda pokaždé trochu píchne u srdce, když vidím ty jejich zalepené zobáčky pod různobarevnými kousky látek a moje myšlenky jsou stejně tak velmi různorodé. Svoje úvahy ale vždycky zakončím tím, že to prostě zvládnem a tohle jednou skončí a všichni z toho vyjdeme zdraví… ale přece trošku jiní než před tím. Moudřejší? Vděčnější? Laskavější? Vědomější? Asi jak kdo. Na jednu stranu si moc přeju vrátit věci zpátky tak, jak byly v době před... Na druhou stranu vím, že pokud se to vrátí do stejných kolejí a budeme jako lidstvo pokračovat tam, kde jsme skončili, tahle lekce zůstane nepochopená a nevyužitá. Ale optimista ve mně říká, že věci už se daly do pohybu tak mocně, že spousta z nich se na původní místo nevrátí. A je jedno, jakého oboru činnosti se to týká… máme možnost začít jinde a jinak ve vzdělávání, v podnikání, v péči o sebe, o druhé, o naši zemi. Těch možn...