Petra Pokorná Žádníková

  Jsem intuitivní rodič. Ale musela jsem si k tomu dojít. V minulosti jsem se zajímala o to, jak co “nejlíp” vychovat děti. A i když nejsem vůbec ten typ, co by s nadšením obrážel hromadné kurzy, pár jsem si jich na vrub připsala…kdysi v začátcích mateřství to bylo několik kurzů Montessori pedagogiky a pak kurz vedený dr. Nováčkovou Respektovat a být respektován. A hodně jsem četla. A četla. A četla. O tom, jak se děti učí a jak jim v tom být oporou. Jak vychovat samostatné, sebevědomé, přitom laskavé, a zodpovědné bytosti. Chtěla jsem asi něco jako návod. Hledala jsem ho na každém kurzu a v každé knížce. A byla z toho vyčerpaná. Zjistila jsem, myslím včas, že nic takového neexistuje. Nemyslím, že by kurzy a čtení byly k ničemu. Dostaly mne spolu s každodenní praxí tam, kde jsem teď.  A doteď nevím, jaké důsledky moje počínání bude v „důsledku“ mít. Jen vím, že to dělám vědomě a nejlíp, jak v tuhle chvíli umím. A to stačí. Zjistila jsem mimo ji...

Sebeřízení není nic, do čeho je možné se ponořit na pár hodin denně. Třeba umožnit dítěti pobývat v prostředí, které je na sebeřízení založené, a doma pak sklouznout k pokynům, úkolování, nedůvěře a prosazování vlastních zájmů. Tedy technicky to možné je, ale není pak možné očekávat kýžené výsledky. Sebeřízení, aby fungovalo správně a plynuly z něj všechny benefity, je důležité žít. Je důležité mít důvěru v dítě (v jeho nastavení a volby), v načasování (které je u každého v různých oblastech jiné) a hlavně v sebe (mít jasno v tom, že mi tato cesta dává smysl a i když vím, že přijdou zkoušky, stojí mi za to se s nimi vypořádat, pokračovat a vyjít z nich silnější). To poslední bývá často to nejtěžší. Důvěra v sebe. Dřív nebo později přijdou těžší chvilky, kdy člověk začne pochybovat, jestli je tohle ta správná cesta… Naučí se číst, psát a počítat? Odlepí se někdy od tý obrazovky? Najde si svou smysluplnou cestu životem? Tyto a další podobné otázky můžou přicházet zpočátku často....

  Nejstaršího syna letos čekají přijímačky na střední. Jeho volba, kterou učinil loni v květnu, byla v podstatě blesková a zároveň naprosto jasná, promyšlená a zacílená. Byla pro něj tak jasná a nezpochybnitelná až do té míry, že vůbec neuvažoval o tom, že by si podal přihlášky i na další školy, kdyby to tady nedopadlo. Od té doby se nezměnilo nic. Tedy co se týče té volby. Jinak se ale změnilo asi úplně všechno. Zvolil obor s talentovou zkouškou, začali jsme tedy zjišťovat požadavky. Součástí přijímacího řízení je kreslení a modelování dle zadání a dále příprava portfolia domácích prací. Když jsme tohle v červnu zjistili, lehce jsem zpanikařila. Syn nikdy nekreslil ani nemodeloval, možná když mu bylo třeba čtyři nebo pět. Od té doby nic, maximálně piktogramický panáček. Pořídili jsme tedy potřebnou výbavu a začal z mého pohledu naprosto neuvěřitelný proces, jehož hybným mechanismem byl, a stále je, on sám. Bez úkolování a hlídání z vnějšku.   V...

Když řeknu A: Děti se zvládnou naučit všechno, co pro život potřebují, musím říct i B: …když k tomu mají ty správné podmínky. Je tady ale jeden malý háček. Nikde neexistuje žádný mustr, podle kterého bychom ty podmínky mohli nachystat. Jasně, co se sebeřízení týče, jde především o bezpečné a pestré prostředí, přístup k nástrojům dané kultury, kontakt s lidmi různého věku napříč komunitou, laskavé, inspirativní a respektující dospělé, kteří jsou ochotni sdílet své dovednosti a zkušenost. Ale jinak to pro každého může znamenat něco úplně jiného, protože každý z nás je jiný. A to je přesně to, co někdo na sebeřízení miluje. A je to přesně to, co někoho na sebeřízení děsí. A někdy je to kombinace obojího. Je to jako skok do neznáma… všechno se učíme za pochodu, spolu s dítětem. Je to výzva. Ani ne tak pro dítě, které jen následuje svou přirozenost. Spíš pro rodiče, který to nejspíš v dětském věku sám nezažil a najednou je v situaci, kdy by měl dát dítěti svou 100% důvěru. Dá to někdy prác...

Mani byl jiný. Nebyl hloupý. Nebyl ani zlý. Jen… trochu jiný než většina ostatních dětí. Když ve třídě všichni poslouchali paní učitelku, Mani si kreslil. Když měli pracovat na úkolu, on se díval z okna a přemýšlel, odkud se bere vítr, proč listy na podzim mění barvu a pak spadnou na zem a jak se ptáci domlouvají, když společně táhnou v obrovských hejnech. Když už nemohl dál sedět na místě, chodil po třídě nebo vykřikoval. Paní učitelka už nevěděla, co s ním. Jednoho dne za ním přišla maminka. „Paní učitelka říká, že tě bolí soustředění... že rušíš. Prý by ti pomohly léky… aby ses líp přizpůsobil ostatním a mohl se soustředit.“ Mani je zkusil. A svět ztichl. Náhle slyšel, co říká učitelka, ale přestal slyšet sám sebe. Přestal vnímat, kdy má chuť něco tvořit, kdy potřebuje pohyb. Jen jako by z dálky slýchal svou mysl, jak se ptá. Byl klidnější. Ale i smutnější. Večer doma seděl u stolu, civěl na papír a ticho v hlavě ho tlačilo. Jednoho dne přišla nová učitelka. Neřekla: „Uklidněte se.“...

  Co je v lidské historii 50, 150 nebo 200 let? Jen malý okamžik. Jen tenhle malý okamžik stačil k tomu, aby se v oblasti lidských práv učinil obrovský pokrok. Na druhou stranu se zdá snad až děsivé, že ještě poměrně nedávno v našem západním demokratickém světě byla doba, kdy děti pracovaly v továrnách, ženy neměly volební právo a rasová diskriminace bujela v těch nejrůznějších formách. A lidem to přišlo normální. Protože „takhle se to přece dělá“. Proč nad tím přemýšlet, když to za nás už někdo vymyslel a je to vlastně dost pohodlné. Je to pohodlnější než se proti tomu bouřit. Vzpírat se. Zbytečně na sebe ukazovat prstem. A stát se nepohodlným. Přesto se vždy našli lidé, kterým stálo za to se vzepřít a prstem na sebe ukázat. Ne pro slávu, ale pro čistou touhu změnit svůj úděl. Úděl, o jehož podobě rozhodli jiní. Postavit se proti zavedeným regulím a zakřičet: DOST! I když ten křik byl zpočátku jen sotva slyšitelný šepot. Harriet Tubmanová byla neuvě...

  Nevěřila bych, že mne někdy někdo uslyší říkat: „Mám ráda fyziku a chemii. Je to totiž zábava.“ Přesto přesně tohle dneska říkám. A navíc to myslím vážně. Oba zmíněné předměty jsem v dětství z duše nenáviděla. Na základce jsem svůj odpor směle maskovala tím, že jsem se k radosti vyučujících šprtala zpaměti (když člověk nechápe vo-co-go a zároveň potřebuje prolézt do vyššího ročníku, moc jiných možností nemá, víme) vzorečky a definice, které jsem většinou zvládla po vzoru cvičené opičky bez zrnka pochopení aplikovat na příklad zadaný v testu. A k radosti rodičů jsem pak domů nosila většinou jedničky a dvojky. Zatímco na základce to na dvojku na vysvědčení stačilo, přechod na gympl byl jak facka. Moje nepochopení se začalo tvrdě vracet. Dopadla jsem na dno, ze kterého jsem se lízala jen horkotěžko a dobře vím, že ty trojky a čtyřky byly jen z milosti a díky tomu, že fyzikář i chemikář měli srdce a nechávali mne prolézt do dalšího ročníku se slovy: „Petro, Petro, máte štěstí, že...

  Když přestaneme učení konzervovat jen jako "vědomosti získané ve škole", vidíme pak, že je prostě úúúplně všude... A taky nám dojde, že není důležitý jen výsledný "produkt", ale celá ta cesta a vše, co jsme na ní posbírali... Sedím v křesle. Přichází nejstarší syn. Začne mi pěstí bouchat do opěrky. Trochu vyjeveně a s otázkou v očích na něj koukám. On se jen potutelně usmívá a buší dál. Nic neříká. Po chvíli si všimnu, že rytmus toho bušení má nějaký řád. Sakra, co mi to jen připomíná... Zaposlouchám se pořádně a vystřelím: “TO JE MORSEOVKA?!” “No KONEČNĚ… píšu ti dokola AHOJ” Naučil se morseovku. Aniž bych to vůbec tušila. Když jsme se o tom dál bavili, tak prostě jen během jednoho dne dokázal vsáknout celý princip a naučit se ji… bez pomocných slov (jakože CÍ-LOV-NÍ-CI tá-ty-tá-ty ), což mi hlava vůbec nebere. Prý ztráta času. Díky appce v mobilu, jak jinak . Cesty učení každého z nás jsou unikátní. Stejně jako témata, která jsou jeho předmětem. Vědět, co a jak ...

Když překládáte Graye: „Zpozoroval jsem, že studenti v Sudbury Valley, kteří jsou osvobozeni od jakéhokoliv povinného kurikula, si ani s přibývajícími roky nepřestávají hrát. Pokračují dál při hrách se slovy, zvuky, barvami a čísly a často jsou v tom velmi dobří. A zdá se, že to samé platí i pro děti, které vyrůstají v unschoolingových rodinách. Nejčastější matematická hra obvykle zahrnuje i zjištění, že čísla se objevují v neměnných sekvencích, že se tyto sekvence pravidelně opakují (v desítkové soustavě), a pokud jednou tento systém pochopíte, zmizí hranice, kam až dokážete napočítat.“ A do toho přichází šestileté dítě: „Mami, poslouchej… pět plus pět je deset, padesát plus padesát je sto, pět set plus pět set je tisíc, pět tisíc plus pět tisíc je deset tisíc, padesát tisíc plus padesát tisíc je sto tisíc, pět set tisíc plus pět set tisíc je milion, (začínám kulit oči, otvírat pusu a on začíná mít úsměv od ucha k uchu ) pět milionů plus pět milionů je deset milionů, padesát milionů ...

 " Děti nemají rády školu, protože mají rády svobodu" (Peter Gray). Kontroverzní tvrzení, které může vést k zamyšlení. Nebo taky k velkému rozhořčení. Když člověk PŠD nezpochybňuje, tak o problematice možná hlouběji neuvažoval, nebo o ní uvažoval a současné status quo mu přijde vyhovující a správné a ani nemá potřebu si představovat, že by vše mohlo fungovat i jinak. Osobně se mi tedy jeví jako pravděpodobnější a obvyklejší první varianta. Mám totiž dojem, že pokud se nad tématem někdo opravdu zamyslí a zvládne u toho zahodit (nebo aspoň na chvíli potlačit) svá stará přesvědčení a vlastní zkušenost (což je asi to nejtěžší, protože tím musí popřít dosavadní uvažování a jednání), která neodbytně tvrdí, že „my jsme tím prošli, tak to musí být dobře“, tak se najde mnoho důvodů, proč o správnosti vnucené školní docházky pochybovat. Za mne tím klíčovým je asi skutečnost, že nucením k učení se otupuje skutečná a přirozená potřeba a chuť se učit. Děti by se učily i bez školy… ale to ...

  Není potřeba do dětí šroubovat den za dnem po celé roky základy čehokoliv, o co nemají zájem. Ne, pokud žijí ve skutečném světě – ne v jeho atrapě v podobě klasické školní třídy, která umí možná v tom lepším případě o skutečném světě krásně vyprávět, ale nic víc - za přítomnosti nejrůznějších zdrojů, ze kterých mohou čerpat, ve světě, kde mohou rozvíjet své aktuální zájmy a naplňovat své potřeby svým vlastním tempem a způsobem. Když v takovém světě narazí na skutečný problém, který přirozeně obsahuje smysluplný kontext, a tento problém musí řešit, jsou schopné a ochotné se vše potřebné naučit za zlomek času a uchovat si to… Nemusí kvůli tomu sedět x let v lavici, učit se kvůli testům a po nich všechno (nebo skoro všechno) úspěšně zapomenout.   Jak se učíme v dospělosti, když něco potřebujeme vědět nebo umět? Zjistíme si to a naučíme se to. Sami. Třeba prostřednictvím knih, videí, druhých lidí, kurzů – které si sami vybereme. Případně, pokud to pr...

  Jedna z mých radostí je čtení. Ale kdo by to byl řekl… Povinnou literaturu jsem během základní školy louskala s nemalým sebezapřením. Ale to jsem byla ještě hodná holčička, která i když nechtěla, tak dělala. A byla sběratelkou jedniček. Gympl vnesl do mého života nový rozměr relativní svobody (považte, stala se ze mne velká holka a začala jsem jezdit sama autobusem do sousedního města), nicméně seznamy povinné literatury v každém ročníku a později k maturitě mi dávaly příčinu ke stále barvitějším způsobům, jak povinné, a na můj vkus rozsáhlé, čtenářství ošulit. Tehdy neexistovalo nic jako „éčtenářskýdeníkcézet“, takže jsem při sepisování a shánění toho, co jsem „přečetla“, musela projevit daleko větší míru kreativity než obnáší jedno kliknutí na internetu . Později, po několikaleté odmlce, několik let po tom, co jsem to sice bolestně, ale nakonec zdárně dotáhla až k maturitě, získala papír osvědčující mé absolutorium (kdeže je mu konec – tomu papíru), jsem se skutečně sebeřízeně ...